SKLADATELÉ A OSOBNOSTI                         VARHANNÍ HUDBY

                                 „Duše, která z neklidu světa touží po pokoji a pokoje  toho jež také okusila,

                               dává tu jiným možnost, aby se stali účastni toho, čeho sama již dosáhla“.

                                                                                         „O Bachově hudbě“                                                                                 

                                                                                                                                      Albert Schweitzer.

 

"Pochopit Bachovu hudbu

je jako vstoupit do virtuální reality

a hledět za každý ton a vedený hlas".. ZD. N.   

                                             

 

                                                                                    NĚMECKÁ A EVROPSKÁ  

                                   BAROKNÍ TVORBA .

 

Johann Sebastian Bach (21. března 1685 Eisenach – 28. července 1750 Lipsko) byl německý hudební skladatel a virtuóz hry na klávesové nástroje, považovaný za jednoho z největších hudebních géniů všech dob a završitele barokního hudebního stylu. Bachovo dílo mělo a má značný vliv na další vývoj hudby počínaje Mozartem a Beethovenem až po Schönberga nebo Goreckého.

Arnstadt.

Nejpozději od března 1703 Bach pracoval jako lokaj a houslista soukromé kapely výmarského spoluregenta Johanna Ernsta von Sachsen-Weimar. 9. srpna téhož roku pak byl přijat na místo varhaníka Nového kostela (Neue Kirche, nyní Bachkirche) v Arnstadtu a dostal k dispozici nový dvojmanuálový nástroj, sestrojený významným stavitelem varhan Johannem Friedrichem Wenderem. Zde se stal poté soudcem. V říjnu 1705 dostal Bach třítýdenní dovolenou, aby navštívil jednoho z nejvýznamnějších skladatelů a varhaníků té doby Dietricha Buxtehuda. Bach si pobyt u Buxtehuda bez dovolení prodloužil na tři měsíce, za což byl po návratu do Arnstadtu napomínán tamní konzistoří pro „nedbalost ve službě“. Buxtehude se však pro Bacha stal cenným učitelem a hudebním vzorem, jehož vliv se dá vysledovat na řadě Bachových kompozic, například chorálních předehrách jako je Wie schön leuchtet der Morgenstern (BWV 739), preludiích, tokátách a fantaziích.

Mühlhausen a Výmar.

24. dubna 1707 hrál Bach na zkoušku v Mühlhausenu a od 1. července nastoupil místo varhaníka ve zdejším kostele Divi Blasii. V Mühlhausenu setrval zhruba rok – o propuštění ze služby požádal 25. června 1708. Výmarský kulturní život byl mnohem inspirativnější a bohatší než v předchozím působišti a Bachův zaměstnavatel, vévoda Wilhelm Ernst, byl velkorysým a uměnímilovným panovníkem. Z doby výmarského působení pochází velká část Bachova varhanního díla a řada dalších skladeb, například Lovecká kantáta BWV 208, nejstarší dochovaná Bachova světská kantáta. Bach ve Výmaru setrval do roku 1717, kdy podepsal smlouvu na post kapelníka v Köthenu, aniž by ovšem předem požádal svého pána o uvolnění z místa. Došlo proto k otevřenému konfliktu s panovníkem a Bach byl dokonce na několik týdnů uvězněn a poté 2. prosince 1717 v nemilosti propuštěn z vězení i ze služby.

Köthen.

Bach v Köthenu získal výjimečné postavení, a to i díky svému osobnímu přátelství s hudbymilovným knížetem Leopoldem von Anhalt-Köthen, svým zaměstnavatelem. Měl zde titul kapelníka a ředitele komorní hudby a k dispozici dostal kvalitní sedmnáctičlennou kapelu. Kníže nešetřil ani na nástrojovém vybavení, a Bach tak roku 1719 cestoval do Berlína zakoupit nové cembalo. V Berlíně poznal hudbymilovného braniborského markraběte Christiana Ludwiga (1677-1734), pro něhož pak zkomponoval slavné instrumentální skladby dnes známé jako Braniborské koncerty. Přes uznání, kterého se mu v Köthenu dostalo, odešel Bach v roce 1723 do Lipska. O důvodech lze jen spekulovat, snad šlo o změnu hudebního vkusu dvora a změnu postojů knížete k Bachovi.

Lipsko.

Smrtí předchozího varhaníka Johanna Kuhnaua se 5. června 1722 uvolnilo místo kantora Tomášského kostela v Lipsku. Bach se o místo ucházel, ale byl vybrán jiný slavný kandidát, Georg Philipp Telemann. Telemann ovšem místo vzápětí odmítl - protože dostal zvýšení platu, rozhodl se zůstat v Hamburku. Bylo tedy vypsáno druhé výběrové řízení, v němž byl Johann Sebastian Bach opět poražen, tentokrát kapelníkem z Darmstadtu Johannem Christophem Graupnerem. Ani tentokrát však nebyla volba úspěšná, protože Graupnerovi nebylo uděleno povolení opustit dosavadní místo. Nakonec tedy bylo místo nabídnuto „jako třetí volbě“ Bachovi, a ten je zastával až do konce svého života. Svou službu v Lipsku Bach nastoupil koncem května 1723. Ve své funkci byl Bach jako městský hudební ředitel, zodpovědný za hudební život ve městě a v jeho čtyřech kostelích, připravoval skladby pro bohoslužby, nejrůznější církevní a společenské příležitosti, vyučoval a působil též jako vedoucí a hráč souboru Collegium musicum, který byl složen z jeho žáků a městských hudebníků. Přes veškerou aktivitu Bacha postupně začala unavovat snaha o veřejné uznání, proto se postupně uzavíral více do kruhu rodiny, ve kterém se cítil nejšťastnější. Posledních deset let Bachova života bylo naplněno tvorbou, ale i relativním klidem. Bachův syn Carl Philipp Emanuel se stal hudebníkem pruského krále Bedřicha Velikého (též aktivního hudebníka), který otce Bacha pozval v roce 1747 na svůj dvůr a přijal ho s poctami. Johann Sebastian Bach se mu odvděčil improvizacemi na králem zadané téma, zpracované později v Hudební obětině, dílu dokonalé kontrapunktické architektury. Koncem roku 1749 Bach ztratil zrak a pomalu se zhoršoval i jeho celkový zdravotní stav. Zhoršení kulminovalo nezdařenou oční operací na jaře následujícího roku. Bach zemřel v tichosti, avšak obklopen milující rodinou, 28. července 1750. Posledním dílem, na němž Bach před svou smrtí pracoval, byl slavný cyklus Umění fugy (nedokončen). Z dvaceti Bachových dětí se čtyři staly skladateli: Wilhelm Friedemann, Carl Philipp Emanuel, Johann Friedrich Christoph a Johann Christian.

Johann Sebastian Bach byl mistrem polyfonie a přivedl k dokonalosti hudební formu fugy. Ve své bohaté tvorbě dokázal vyjádřit hluboké myšlenky umělecky přesvědčivým způsobem. Jeho hudební myšlení je pronikavé a jasné, přitom však nepostrádá výraznou citovost. Bach nebyl extravagantním umělcem, ale spořádaným otcem rodiny, praktickým a zároveň hluboce věřícím člověkem, který měl zároveň smysl i pro běžné pozemské radosti, což se vše odráží i v jeho díle. Jeho hudba se povznáší do dimenzí téměř nadpozemských a zároveň stojí pevnýma nohama na zemi, najdeme v ní pokoru a soucit s lidským utrpením i vřelou oslavu světského života. Přestože většina jeho skladeb byla psána na objednávku, Bach je dokázal naplňovat hlubokým obsahem.

Z Bachova díla víme o celkem 1126 hudebních kompozicích (označují se zkratkou BWV a pořadovým číslem) nejrůznějších forem. Přitom se velké množství dalších skladeb nedochovalo a do celkového počtu nejsou započítány ani autorem revidované verze skladeb a nejrůznější hudební kusy sloužící k výuce (etudy apod.) - celkově tak Bach složil nejméně kolem 1400 děl.

J. S. Bach jako autor protestantské varhanní a chrámové hudby patřil nesporně k jedněm z největších mistrů kontrapunktu všech dob. Jeho rozsáhlé dílo je pilířem většiny varhanních koncertních programů. K nejhranějším autorovým skladbám patří Toccata a fuga d moll. Tzv. „dórská“. Je řazena k nejobsáhlejším varhanním dílům jak stavebním a kontrapunktickým rozsahem, tak i délkou skladby samotné. Přízvisko „dórská“, skladby získala díky svému notovému zálisu bez předznamenání. Je psána v tónině d moll, a její předznamenání „b“ je připsáno vždy před notu.

Fuga g moll BWV 578 patřila k oblíbeným skladbám německého varhanníka A. Schweizera.

Chorálové předehry z „Orgelbüchlein“ Bach vytvořil pro začínající varhaníky, kteří se na těchto skladbách učili jak vést chorál.

Georg Friedrich Händel (později během svého působení v Anglii znám jako George Frideric Handel; 23. února 1685 Halle – 14. dubna 1759 Londýn) byl německý hudební skladatel. Byl potomkem Georga a Dorothy Händelových. Jeho otec byl osobní lékař nejstaršího syna vévody Augusta Saského Johanna Adolfa I. a vážený amtschirurgus (městský lékař) města Halle. Jeho matka byla dcerou pastora Tausta, v době narození Georga Friedricha jí bylo třicet čtyři let, otci šedesát tři.

 

Tvorba G. F. Händela spočívá n pilířích operní tvorby a duchovního oratoria. Dílo Georga Friedricha Händela je neobyčejně rozsáhlé. Patrně nejúplnější seznam Händlových prací sestavil Berndt Baselt z Univerzity Martina Luthera v Halle, který poprvé vyšel ve třech svazcích v letech 1978 až 1986 pod názvem Händel-Handbuch a čítá 612 položek. Každá skladba je označena znakem HWV (Händel-Werke-Verzeichnis) a pořadovým číslem. Obsahuje všechny známé skladby Georga Friedricha Händela, včetně několika, u kterých jsou ohledně autorství jisté pochybnosti. Tento seznam má pro katalogizaci díla stejný význam jako známý Seznam skladeb J. S. Bacha Bach-Werke-Verzeichnis (BWV) nebo Köchelův seznam díla Wolfganga Amadea Mozarta.

 

Dietrich Buxtehude (asi 1637 – 9. května 1707) byl německo-dánský varhaník a hudební skladatel z období baroka, jenž patří do tzv. severoněmecké varhanní školy. Jedná se o přímého předchůdce nejznámějšího barokního skladatele Johana Sebastiana Bacha. Jako varhaník působil nejprve v Helsingborgu (Elsinor), později trvale zakotvil v Marienkirche v Lübecku, jenž byl císařským městem. Toto město mu poskytovalo značnou tvůrčí a uměleckou volnost a pozitivně zapůsobilo na rozvoj jeho hudební kariéry. Jeho osobní příklad pak působil coby pravzor pro rozvoj hudební kariéry pozdnějších barokních mistrů jako byli Georg Friedrich Händel, Johann Mattheson, Georg Philipp Telemann a Johann Sebastian Bach. V roce 1705 se Johann Sebastian Bach vydal pěšky z Arnstadtu do Lübecku aby se s ním, lübeckým varhaníkem, osobně setkal a slyšel jej hrát. Mnoho z jeho hudebních děl se ztratilo. Dochovala se například libreta jeho oratorií, ale žádná z jejich partitur nebyla nalezena, což je velice špatné, neboť jeho německá oratoria byla patrně vzorem pro jeho hudební následovníky, zejména pro Johana Sebastiana Bacha a Georga Philippa Telemanna. V Bachově osobní sbírce hudebních děl se dochovaly jeho některé varhanní skladby, dochovala se i vydání jeho dvou sbírek komorních sonát. Dále se dochovalo určité množství jeho kantát, které také pravděpodobně posloužily jiným hudebním skladatelům jakožto tvůrčí vzor. Díla Dietericha Buxtehudeho jsou katalogizovány v Buxtehude-Werke-Verzeichnis (zkratka BuxWV).

 

 

Johann Pachelbel, ( pokřtěn 1. září 1653 Norimberk, zemřel  9. března 1706 tamtéž) byl německý barokní skladatel, varhaník a pedagog, jeden z nejdůležitějších skladatelů doby středního baroka. Složil velké množství duchovních i světských skladeb. Jeho práce se těšila obrovské popularitě, vyučoval mnoho žáků a jeho hudba se stala vzorem pro téměř všechny německé skladatele. Pachelbelova tvorba byla ovlivněna vlivy jihoněmeckých skladatelů, především Johanna Jakoba Frobergera a Johanna Kaspara Kerlla a některými italskými skladateli, například Girolamo Frescobaldim a Alessandro Pogliettim. Již v mládí se u Pachelbela projevovaly intelektuální schopnosti a hudební talent. Při studiu ve škole Sv. Lorenze se učil základní hudební teorii u Heinricha Schwemmera, pozdějšího norimberského kantora, a kompozici a hru na varhany u G. C. Weckera. Navštěvoval také Auditorium Aegidianum, další výuku pro studenty z městských kulturních rodin.V roce 1673 se stal zástupcem varhaníka v katedrále Sv. Štěpána ve Vídni, kde hrál díla katolických skladatelů, přestože sám se hlásil k luteránství. 4. května 1677 se stal dvorním varhaníkem v Eisenachu v zaměstnání vévody Saska-Eisenachu. Po smrti vévodova bratra však byla omezena hudební činnost na dvoře a Johann Pachelbel musel opustit Eisenach a našel zaměstnání jako varhaník v Erfurtu. Pachelbel byl v Erfurtu velice oblíbený a úspěšný varhaník, ale přesto nastoupil jako dvorní varhaník ve Stuttgartu, odkud musel na podzim 1692 odejít kvůli francouzské invazi do Norimberku. Už v tom samém roce se ale vrátil do Durynska a stal se městským varhaníkem v Gotha. Během svého působení zde dostal nabídku místa varhaníka v Oxfordu a také nabídku vrátit se do Stuttgartu. Oba tyto návrhy odmítl. Po smrti George Caspara Weckera, varhaníka v Norimberském Sebaldově chrámu, nastoupil na jeho místo právě Pachelbel, který na tomto místě setrval až do své smrti. Přestože Pachelbela po celý život zaneprazdňovala hra na varhany, byl to velice produktivní skladatel. Psal skladby pro varhany, cembalo, pro komorní soubory a různé vokální skladby. Skládal liturgickou varhanní hudbu k luteránským bohoslužbám. Například fugy Magnificat vnikly, aby obohatily a zkrášlily večerní mše v norimberském Sebaldově chrámu. Ve varhanních skladbách můžeme najít tokátu, fantasii, fugu a chaconnu. V jeho dílech pro ostatní klávesové nástroje najdeme fugy, suity a variace. Pachelbel se také velmi věnoval vokální hudbě, kde se projevuje jeho snaha o jednoduchou, jasnou a průzračnou hudbu plnou výrazu. Jeho první zaznamenané skladby, "Dvě árie" pochází z roku 1679. V Pachelbelových chorálech se projevuje jeho znalost jak starší hudby tak hudby jeho doby. V jeho chorálu Acht Choräle zum Praeambulieren je zobrazována antika pomocí tří prostředků 16. století: bicinia, zdobenosti melodie a polyfonní melodie, kde cantem firmem zpívá tenor. V tomto chorálu se projevují znaky fugy. V některých částech se zde také vyskytuje další charakteristický znak: melodie sopránu nebo basu je založená na dlouhých tónech a ostatní hlasy předjímají každou následující frázi hlasu s hlavní melodií. Fugy Magnificat vznikaly převážně za Pachelbelova působení v Sebaldově chrámu v Norimberku. Jeho provedení Magnificatu zahrnuje skromný varhanní doprovod, který dává prostor pro výraznost zpěváků.

  Nicolaus  Bruhns (1665 - 1697)

            Muzikantská rodina Bruhnsů (Braunsů) pocházela ze severního Německa, z oblasti Šlesvicko-Holštýnsko. Nicolaus Bruhns byl synovec Friedricha Nicolause Bruhnse (1637 – 1718) a je nejznámějším členem rodiny.

Zpráv o jeho životě není mnoho. Narodil se ve Schwabstedtu v Severním Frísku v prosinci 1665. Jeho dědeček Paul (starší, † 1655) byl loutnistou a hudebním mistrem v kapli gottorpského vévody a v Lübecku. Friedrichův otec Paul (mladší, 1640 – 1689), možná žák Franze Tundera, byl varhaníkem ve Schwabstedtu, kde se oženil s dcerou svého předchůdce. Vůbec první hudební vzdělání získal Nicolaus zřejmě od otce. Ernst Ludwig Gerber (1746 – 1819), německý skladatel a zejména autor lexikonu skladatelů (Historisch-biographisches Lexikon der Tonkünstler, ve dvou dílech, vyšlo 1790, 1792), o něm píše, že již v časném svém věku ovládal hru na varhany a pořizoval dobré skladby pro klavír a hlas. Patrně na něj působily i muzikální dojmy ze sousedního Husumu, které bylo tehdy nejbohatším městem severofríského pobřeží. Nicolaus projevil dostatečný talent, aby se na otcovu radu v šestnácti letech začal učit u svého strýce Petra, městského hudebníka v Lübecku, hře na housle a violu da gamba. Ve hře na oba nástroje získal takové schopnosti, že se mu každý, do jej jen uslyšel a poznal, musel podivovat a vážit si jej. Ze všech lübeckých houslistů, jejichž obratnosti se doma i v cizině podivovali, byl Bruhns nejmladší zástupce. Bruhns byl též miláčkem slavného lübeckého skladatele Dietricha Buxtehudeho (1637 – 1707), u něhož studoval komponování a zdokonaloval svoji hru na varhany. Podle Johanna Matthesona (1681 – 1764), autora jiného hudebního lexikonu, Grundlage einer Ehren-Pforte (vyd. 1740), byl Buxtehude pro Bruhnse největší vzor. Poté, co Bruhns nějakou dobu cestoval po okolí, získal díky Johannu Lorentzovi ml. (1610 – 1689) místo varhaníka v kodaňském mikulášském kostele a díky doporučujícímu dopisu od Buxtehudeho u tamního dvora i místo skladatele a houslisty. Podobné cesty na sever se mezi lübeckými hudebníky vyskytovaly nejedenkrát. K cestě do Kodaně mu pomohl Johann Hermann Hesse, jeho pozdější švagr. Bližší zprávy o Bruhnsově kodaňské službě, trvající několik let, nejsou. Úřadem pověřen nebyl, avšak je jisté, že Lorentze jako varhaník zastupoval a zřejmě hrál i jako houslový virtuoz o jeho večerních koncertech a také u královského dvora. Když se Bruhns na jaře 1689 z Kodaně vrátil, ač tehdy ještě třiadvacetiletý, byl jednohlasně zvolen varhaníkem husumského dómu, neboť jemu rovného v komponování a hře na všelijaké nástroje dosud město neslyšelo. Toto místo však vykonával pouhých osm let, již 29. března 1697 v Husumu zemřel.

Do nedávné doby byl Nicolaus Bruhns ceněn jen jako skvělý varhaník. Velice si jej vážil např. Johann Sebastian Bach (1685 – 1750), který svého syna Carla Philippa Emanuela (1714 – 1788) nabádal, aby Bruhnsova díla miloval a studoval a je společně s jinými severoněmeckými mistry napodoboval pro svou vlastní tvůrčí činnost. Nyní je oceňována i vysoká hodnota jeho vokálních skladeb. Žel, známe jich velice málo, zachovalo se 13 Bruhnsových kantát. Všechny tyto kantáty vznikly patrně v Husumu.

 Jean Louis Marchand (2. února 1669 Lyon - 17. února 1732 Paříž) byl francouzský skladatel, cembalista a varhaník období baroka. Byl rivalem Francoise Couperina na pařížském dvoře, kde působil jako varhaník. Napsal několik preludií a chaconn a několik knih cembalových etud (Paříž, 1702).

Nejznámější se stal tím, že se v Drážďanech roce 1717 málem utkal s velikánem německé hudby Johannem Sebastianem Bachem. Soutěž se však nakonec nekonala, protože pravděpodobně slyšel Bacha preludovat na varhany a bylo mu jasné, že se s velikánem německé hudby nemůže měřit. Proto z Drážďan odjel. Toto bylo tehdy i později považováno za jasný znak nadřazenosti německé hudby nad francouzskou.

 

Jeremiah Clarke (c. 1673 – 17. května 1707) byl anglický barokní skladatel a varhaník. Pravděpodobně se narodil v Londýně asi 1673, Clarke byl žákem Johna Glosa. Později se stal varhaníkem královské kaple. Clarkova nejznámější skladba je Prince of Dennmarks, kterou napsal asi v roce 1748/49. Od roku 1878 až do čtyřicátých let byla skladba připisována Henry Purcellovi a byla publikována jako dílo Henryho Purcella. Pozornost Sira Henry J. Wooda, který vypracoval dva orchestrální přepisy, které byly zaznamenány, zdůraznila špatnou totožnost díla. Nahrávky potvrdily chybné představy, že originál nepatří  Purcellovi.

 

      Marc-Antoine Charpentier, (nar. 1643, zemřel 24. února 1704) byl francouzský hudební skladatel období baroka. Byl mimořádně plodný a všestranný. Charpentier produkoval skladby nejvyšší kvality v několika žánrech. Za jeho dokonalé duchovní a vokální dílo byl velmi uznávaným mezi současníky. Není známo v jaké souvislosti je s Gustavem Charpentierem, francouzským operním skladatelem koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století.

 

          

John Charles Stanley (29. ledna 1712 – 19. května 1786) byl anglický hudební skladatel a varhaník. John Stanley se narodil v Londýně 17 ledna 1712. V asi ve věku dvou let měl nehodu, po které téměř oslepl. Začal studovat hudbu v sedmi letech. Pod vedením Maurice Greeneho, hudebního skladatele a varhaníka katedrály svatého Pavla, studoval s velkou pečlivostí a úspěchem. V devíti letech hrál již na varhany, pravděpodobně příležitostně i jako zástupce varhaníka v kostele. Tento varhaník zemřel na 23 září 1723 a přesně o jeden měsíc později jedenáctiletý Stanley byl jmenován varhaníkem do kostela při platu 20 liber ročně. V 1734 byl pak jmenován varhaníkem Temple Church – na tomto místě zůstal až do své smrti v roce 1786.  Svou brilantní hrou na varhany a cembalo přilákal pozornost mnoha hudebníků, včetně Georga Friderica Handela, který pravidelně navštěvoval kostel, aby ho slyšel. Stanley byl také vynikající houslista. Přestože byl prakticky slepý, měl pozoruhodnou paměť.

 

Henry Purcell ( 10 Září 1659 – 21. Listopadu 1695), byl anglický hudební skladatel. Ačkoli jeho tvorba nese stylistické prvky italské a francouzské, převládá v Purcellově tvorbě odkaz jednoznačně anglické formy barokní hudby. Obecně je považován za jednoho z největších anglických skladatelů. K jeho stylu navazuje angličan Edward Elgar. Jeho vrstevník Jeremiah Clarke vytvořil známý pochod Prince of Dennmarch, který byl dlouhá léta neprávem připisován Purcellovi.

 Tomaso Giovanni Albinoni (8. června 1671, Benátky – 17. ledna 1751, Benátky) byl italský barokní skladatel. Zatímco byl slavný ve své době jako operní skladatel, je hlavně v dnešní době uznáván za instrumentální tvorbu, jako jsou např. koncerty.

 

 

 

                                  ČESKÁ BAROKNÍ A KLASICISTNÍ  TVORBA        

 

 

Jakub Jan Ryba (původně křtěn Jakub Šimon Jan R.; 26. října 1765 Přeštice – 8. dubna 1815 Voltuš u Rožmitálu pod Třemšínem), byl český hudební skladatel přelomu klasicismu a romantismu. Sbíral lidové písně a sepsal je do sborníků českých písní. Jeho nejslavnější, dodnes nejhranější a nejpopulárnější skladbou pro vánoční období je „Česká mše vánoční“. Ryba byl autorem celkem zhruba 1300 kompozic různého rozsahu a nejrůznějších forem, z nichž dalekosáhle převažovala duchovní hudba (součást katolické liturgie, na latinské, v malé míře také na české texty). Z tohoto předpokládaného počtu se jich dochovala jen část. Stylově vychází Rybova ranější tvorba z principů raného klasicismu s převahou homofonie. V průběhu času však klasicizující zaměření Rybovy hudby dále vyzrává a ve skladbách napsaných po roce 1800 se místy přibližuje až raně romantickému hudebnímu jazyku. Rybovi patří primát v kompozici umělé světské písně s klavírním doprovodem na české texty (12 českých písní, vyd. Praha 1800). Z mimoliturgické hudby je potřeba uvést několik orchestrálních kompozic (symfonie, kasace), komorní hudba (zejména smyčcových kvartetů), koncertů pro sólový nástroj s orchestrálním doprovodem a české písně a kantáty. Pozoruhodnou úroveň má hudba pro varhany (rukopisný sborník "Novae et liberatae cogitationes", 1798).

 

 

Jan Křtitel Vaňhal také Johann Baptist Wanhal či dokonce van Hall (12. května 1739, Nechanice – 20. srpna 1813, Vídeň) byl český hudební skladatel druhé poloviny 18. století.

 

  Regionální autor                             

Václav Karel Holan Rovenský (1644 v Rovensku pod Kamenicí (dnes Rovensko pod Troskami) – 27. února 1718 tamtéž) byl český hudební skladatel a varhaník, pracoval také jako učitel, kapelník a kameník. Nejprve působil jako varhaník v rovenském kostele, poté v Turnově. Po nějakém čase utekl vrchnosti do Prahy, kde působil od roku 1671 jako varhaník a kapelník při kostele na Vyšehradě. Ani zde nezůstal natrvalo, navštívil Itálii a vrátil se do svého rodného kraje, kde žil nějakou dobu jako poustevník na Valdštejně, poté od roku 1704 v Rovensku, kde pracoval jako amatérský kameník. Jeho největší příspěvek barokní hudbě bylo vytvoření kancionálu Capella regia musicalis – Kaple královská zpěvní vydaná v Praze roku 1693, kde část písní sám složil a napsal k nim text a část sebral. Václav Karel Holan Rovenský se narodil v Rovensku pod Troskami, v té době nazývané podle říčky pod Kamenicí na statku „Pod strání“ do rodiny nejspíše dosti zámožného rovenského rychtáře Jana Holana. Prvního vzdělání se mu dostalo od rektora Samuela Fidelia Kutnohorského a tamějšího varhaníka Václava Peregrina Turnovského. Další vzdělání se mu dostalo na gymnáziu při jičínské koleji. Od roku 1662 začal v Rovensku vyučovat hudbu (uváděn jako ludi magister) a v roce 1664 se stal varhaníkem u rovenského kostela sv. Václava na Týně. Na přechodnou dobu se stal varhaníkem v Turnově, ale po čase se vrátil do Rovenska. Když odešel následně v roce 1668 z Rovenska do Prahy, již to byl útěk z moci vrchnosti. O tři roky později se mu podařilo získat místo kapelníka a varhaníka na vyšehradském kolegiátním kostele sv. Petra a Pavla. Někdy před rokem 1693 navštívil Řím, aby se seznámil s italskou hudbou. Na konci 90. let se vrátil na Turnovsko a našel si zde útočiště na opuštěném hradě Valdštejn jako poustevník. Od roku 1704 se objevuje v Rovensku a pracoval jako kameník, dnes jsou známé jím vytesané sluneční hodiny a jiné kamenické prvky v rovenském kostele. Po své smrti byl v tomto kostele pohřben. Jeho skladatelské dílo se zaměřuje spíše na jednodušší líbeznou melodii než na složitější v baroku oblíbený kontrapunkt. Tiskem mu vyšly dvoje pašije. Jeho životní dílo je potom zpěvník Capella regia musicalis s předmluvou Jana Ignáce Dlouhoveského, obsahující jak Holanovy vlastní skladby, tak zejména sebrané písně jiného původu; autorství často nelze přesně určit. Pro toto dílo také sám vytvořil tři mědiryty, Narození Páně, Nejsvětější Trojice a Ukřižovaný.

 

Regionální autor

Jiří Ignác Linek (Linka) (21. ledna 1725, Bakov nad Jizerou – 30. prosince 1791 Bakov nad Jizerou byl český kantor a hudební skladatel předklasického období.

 

Jiřík Ignác byl čtvrtý ze sedmi dětí městského radního, písaře a učitele v Bakově, Jiřího Linky. V matrice jsou oba vedeni jako Jiří Linka, ale skladatel sám své skladby podepisoval jako Linek. Základní hudební vzdělání získal v Mladé Boleslavi u místního varhaníka Červinky. V letech 1735 a 1736 studoval na piaristické koleji v Kosmonosích, kde byl jeho spolužákem Jiří Antonín Benda, později jeden z nejslavnějších českých skladatelů. Později pokračoval v hudebních studiích v Praze u proslulého českého skladatele a varhaníka Josefa Segera a v Sobotce u kantora Josefa Svobody. V roce 1747 vyhověl hrabě František Arnošt z Valdštejna jeho ponížené žádosti a jmenoval jej kantorem v Bakově. S tím byla spojena i funkce ředitele kůru v kostele sv. Bartoloměje. Brzy poté se oženil s Terezií Čapkovou z Jičína. Měl pět dětí a jeho hmotné poměry byly velice bídné. Aby uživil rodinu, sedlačil kromě kantořiny a správy kůru na malém hospodářství. Nepomohlo ani, když byl v roce 1759 jmenován prvním starším literátského kůru; tato funkce mu však alespoň umožňovala provádět vlastní skladby. Je dochována žádost, aby mu pro nouzi byla vyplácena část koled. Onemocněl těžkou tuberkulózou, které podlehl 30. prosince 1791. Zanechal po sobě významné hudební dílo, ale také dluh 30 zlatých a 88 krejcarů. Jiří Ignác Linek je typickým představitelem hudby českých kantorů předklasického období. Vzhledem k funkcím, které zastával, je většina jeho skladeb chrámového charakteru, je však také autorem dvou pastorálních symfonií a několika koncertů pro cembalo a orchestr. Jako skladatel byl velmi plodný. Jen v Národním museu je evidováno více než 230 jeho skladeb. Další rukopisy a dobové opisy jsou uloženy v Bakově, Brně, Turnově, Sloupu, ale dokonce i v Rožňavě, Trnavě a Vratislavi, což svědčí o tom, že jeho skladby byly ve své době velmi oblíbené. Patrně nejvýznamnějšími díly jsou jeho sepolkra, vokálně instrumentální skladby o umučení Krista, prováděné o velikonocích na Velký pátek (sepulchrum znamená Boží hrob). Tyto tři skladby (Oratorium o umučení Pána našeho Ježíše Krista, Symphonia o umučení Páně a Kriminalista nevinný) jsou nejrozsáhlejší oratorní skladby 18. století, psané na český text. Jsou pozoruhodné i po formální stránce. Velké dacapové árie (ABA) jsou uváděny prokomponovaným recitativem a instrumentální předehrou. Sbor se uplatňuje výhradně v závěru skladby. Katalog Linkových skladeb se pokusil sestavit Josef Horčička (1870 – 1939). Není zdaleka úplný, ale najdeme v něm 41 mší, 9 rekviem, 27 offertorií, 76 litanií, asi 30 pastorel a mnoho dalších rozmanitých skladeb. Dnes je Jiří Ignác Linek znám zejména jako autor vánoční chrámové hudby. Jeho pastorely Dobrou noc Ježíšku, Narodil se Kristus Pán (s citací stejnojmenné koledy) a vánoční mše jsou neodmyslitelnou součástí českých vánoc.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Regionální autor

 

Jan Zach (26. listopad 1713, Dehtáry – 24. květen 1773, Ellwangen) byl český hudební skladatel, varhaník a houslista, pravděpodobně žák Bohuslava Matěje Černohorského. Objev nového data Zachova narození jej přiřadil ke generaci českých předklasických skladatelů. Roku 1737 se neúspěšně ucházel o místo hudebního ředitele v katedrále sv. Víta v Praze. Roku 1745 Prahu opustil a stal se kapelníkem v Mohuči kde nastoupil po českém předchůdci Janu Ondráčkovi. Toto místo ztratil roku 1750 avšak na dvoře v Mohuči zůstal po dalších šest let. Od roku 1756 neměl stálé zaměstnání a živil se na svých cestách po Evropě - navštívil zejména Itálii, Německo a Rakousko kde prodával své skladby. Jeho první skladby nesou charakteristiky barokního stylu, později však skládal více v duchu nově vznikajícího období klasicistní hudby.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Regionální autor

 Jan Křtitel Kuchař (5. března 1751 Choteč - 18. února 1829 Praha) byl český varhaník, cembalista a hudební skladatel.

 

Brzy po narození se Kuchařovi rodiče přestěhovali do Mlázovic, kde pak prožil dětství. Základy hudby získal Kuchař ve Vrchlabí u varhaníka Alexe Tháma. Později studoval na jezuitských gymnáziích v Hradci Králové a v Jičíně. Byl žákem varhaníka Josefa Segera. Od roku 1772 působil jako varhaník v kostele sv. Jindřicha v Praze. Začal také vyučovat hudbu v pražských šlechtických rodinách, mj. v rodině Hartigů, Buquoyů a Příchovských. Kuchař byl mezi prvními, kdo pochopil génia Mozartovy hudby a začal ji propagovat. V roce 1786 pravděpodobně hrál ve Stavovském divadle při premiéře Figarovy svatby a v lednu roku 1787 se s Mozartem při jeho návštěvě Prahy seznámil. 28. října téhož roku hrál spolu s Mozartem na cembalo v premiérovém provedení Dona Giovanniho. Z obou oper Kuchař sepsal klavírní výtah, stejně jako z opery Così fan tutte.

V roce 1790 Kuchař odešel z kostela sv. Jindřicha poté, co byl jmenován varhaníkem ve strahovském klášteře v kostele Nanebevzetí Panny Marie; začal také vystupovat na samostatných koncertech. Vliv W. A. Mozarta, který předtím roku 1787 na strahovské varhany improvizoval, se projevil i v Kuchařově hudbě. Stejně jako Mozart v roce 1785 v Rakousku, tak i Kuchař vstoupil brzy do zednářské lóže a to do nejstarší pražské "U tří korunních hwězd a u poctiwosti w jitru Prahy". Členy této Lóže byl však také např. operní pěvec a šéf italské opery v Praze Pasqual Bondini, nebo skladatel a skvělý klavírista, hudební pedagog František Xaver Dušek, který ve své vile na Bertramce Mozarta opakovaně hostil společně se svou ženou, operní pěvkyní Josefínou Duškovou. Jak vyplývá z nedávno objevené korespondence, operu Don Giovanni napsal Mozart vyloženě na objednávku a po lobbingu jmenovaných pražských hudebníků - zednářů. Všichni tito jmenovaní se pak také na představeních Mozartových oper v Praze přímo podíleli. Od roku 1791 vystupoval Kuchař jako cemballista Pražské operní společnosti. 6. září 1791 pravděpodobně účinkoval při premiéře Mozartovy opery La clemenza di Tito. V tomto období složil řadu varhanních a chrámových skladeb, zejména pro strahovský kůr. K nejvýznamnějším Kuchařovým dílům patří dva varhanní koncerty, koncertní fantazie, fugy, toccaty aj.

 Regionální autor

Josef Seger (celým jménem Josef Ferdinand Norbert Seger, příjmení také Seeger nebo Seegr) (21. březen 1716 Řepín – 22. duben, 1782 Praha) byl český hudební skladatel, houslista a varhaník.

 

Byl žákem B. M. Černohorského; živil se jako zpěvák a houslista působící v různých pražských kostelech. Roku 1741 získal místo varhaníka v Týnském chrámu, roku 1745 pak v Křížovnickém kostele. Jeho nejvýznamnějšími žáky byli Jan Antonín Koželuh, Josef Mysliveček, Jan Křtitel Kuchař a Karel Blažej Kopřiva. Roku 1781 se ucházel o místo varhaníka ve Vídni avšak zemřel dříve, než mohl na místo nastoupit. Seger byl výjimečně plodný skladatel. Složil několik stovek varhanních děl (preludií, toccat a fug), mší, motet, žalmů a modliteb. Jeho díla upadla částečně v zapomnění během období klasické hudby a romantismu, byla však znovuobjevena počátkem 20. století.

Regionální autor

 Jakub Valerián Paus (1705 Dobrovice - 12.12. 1750 Dobrovice)

Učitel, hudební skladatel, byl učitelem v Dobrovici, autor chrámových skladeb lidově prostých českých Pastorel.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Regionální autor

Bohuslav Matěj Černohorský (16. února 1684 v Nymburku - 1. července 1742 ve Štýrském Hradci) byl český hudební skladatel, kněz, varhaník a hudební pedagog, reprezentující období kulminace české barokní hudby, který se současně stal svými postupy jedním z předchůdců období hudebního klasicismu. Vrcholná úroveň polyfonie, svébytné pojetí melodiky a rytmiky a pedagogická činnost a celkový vliv jeho díla na další generace skladatelů z něj činí ojedinělou osobnost vrcholného období českého hudebního baroka. Základní hudební vzdělání získal od svého otce. Během studií na pražské Karlově univerzitě, kde studoval filozofii a teologii prohloubil si zde i své praktické a teoretické hudební znalosti. Krátce po získání titulu bakaláře vstoupil do františkánského řádu a nějaký čas působil v konventu Svatého Jakuba v Praze. V roce 1708 byl vysvěcen na kněze. Roku 1710 odešel do Itálie, kde jej vrchní představitel řádu v Římě jmenoval hlavním varhaníkem basiliky sv. Františka v Assisi. Černohorský později působil v Padově. Zkušenosti z této návštěvy pravděpodobně zužitkoval v druhé verzi svého nejlepšího díla, velikonoční dvousborové antifony „Regina coeli“ (Raduj se, nebes královno). Tato skladba pro soprán, violoncello a varhany má formu koncertantní kantáty. V assiském konventu se chová autograf Regina Coeli (skladba složena v roce 1712), v níž dosáhl mistrovství polyfonní práce. K dalším vrcholným skladbám Černohorského a české polyfonie vůbec se řadí offertorium Laudetur Jesus Christus pro soprán, alt, tenor a bas s doprovodem houslí, violy, trubek a varhan. Dvě jeho mše dokazují jeho velkou potenci ve skladbě cyklických hudebních forem. Jinak se ovšem z jeho děl mnoho nezachovalo. Kromě vokální tvorby napsal Černohorský několik hudebně velmi cenných varhanních skladeb. Upoutává v nich zpěvná melodika a opět dokonalá polyfonie, která reprezentuje vrchol této hudební formy v Čechách. Četné záznamy skladatelových prací podlehly za dosud neobjasněných okolností zkáze, avšak i z torza díla se on sám jeví jako ojedinělá skladatelská osobnost období českého hudebního baroka.V roce 1720 se vrátil do Prahy, kde pokračoval ve své skladatelské a pedagogické činnosti - byl např. učitelem dalšího významného českého skladatele Františka Ignáce Tůmy. Od roku 1731 působil opět v Padově, na sklonku roku 1741 se pro zhoršující se zdravotní stav rozhodl vrátit se do Čech, během své cesty však onemocněl a zemřel v únoru 1742 ve Štýrském Hradci.

 

 Regionální autor

František Xaver Brixi (2. ledna 1732 – 14. října 1771) byl český hudební skladatel, který patří mezi nejvýznamnější české skladatele působící v 18. století v našich zemích. Stylově se svou tvorbou řadí k hudebnímu předklasicismu a ranému klasicismu. Svými kompozičními postupy velmi ovlivnil své současníky. Jeho díla lze nalézt téměř v každé naší chrámové či zámecké sbírce historických hudebnin a setkáme se s nimi i v mnoha zahraničních fondech.

 

 Regionální autor

Jiří Antonín Benda (30. června 1722, Staré Benátky – 6. listopadu 1795, Bad Köstritz, Sasko) byl významný český skladatel období klasicismu.

Studoval u piaristů v Kosmonosích a u jezuitů v Jičíně. V obou kolejích se tradičně pěstovala hudba a Benda si odtud odnesl též znalost působivého řečnického projevu a zásad správné deklamace, což velmi ovlivnilo jeho hudební zaměření. V roce 1742 se odstěhoval do Berlína, kam byl pozván i s rodiči pruským králem Friedrichem II., jenž byl obdivovatelem jeho bratra, skladatele a houslového virtuóza Františka Bendy. Roku 1750 se Jiří Antonín stal rovněž kapelníkem a to u durynského vévody Friedricha v Gotě. Krátce byl ředitelem hudby hamburského divadla. V roce 1781 navštívil Paříž, kde měla premiéru jeho opera Romeo a Julie. V Německu pobýval až do roku 1778, kdy se pokusil získat ve Vídni místo kapelníka u německé opery, kterou chtěl zřídit Josef II. Vkusu vídeňského publika však nevyhověl a roztrpčen neúspěchem rezignoval na skladatelskou dráhu a zbytek života strávil putováním z místa na místo a věnoval se plně filosofickým úvahám. Není bez zajímavosti, že byl členem zednářské lóže. Význam Jiřího Antonína Bendy spočívá především v oboru melodramu, kterého byl zakladatelem. Zvláště jeho první díla Ariadna na Naxu a Medea reprezentují tuto hudební formu. Myšlenku střídání hudby a mluveného slova přejal od J. J. Rousseaua, prakticky i umělecky ji však uvedl v život. Rousseau chtěl ovšem hudbou vytvářet podklad pro pohybovou stránku hercova projevu, Bendovým základním požadavkem byla dramatická pravdivost – chtěl vytvořit nové hudební drama. V nejrozšířenější hudebně dramatické formaci té doby – italské opeře – dominovala hudba a všechny ostatní složky se jí podřizovaly. Průkopníci nových uměleckých snah usilovali o vývoj směrem k větší životnosti, k realismu. Benda vykonal na této cestě nejradikálnější krok. Spojil hudbu a slovo takovým způsobem, aby byla slovu v největší možné míře uchována jeho sdělovací schopnost. Hudba se tím ovšem ocitla v postavení podřízené složky, jejímž hlavním úkolem bylo podporovat dramatický účin textu. Své kompoziční zkušenosti z dramatické oblasti přenášel Benda i do děl instrumentálních, skládal především symfonie (30), cembalové koncerty, kantáty (přes 100), komorní skladby, opery, klavírní sonáty a scénickou hudbu.

 

                     EVROPSKÁ   TVORBA  AUTORŮ  19. STOLETÍ.

 

 

Félix Alexandre Guilmant (12. března 1837 – 29. března 1911) byl francouzský varhaník a skladatel. Guilmant se narodil v Boulogne-sur-Mer. Studoval u svého otce, později u belgického mistra Jacques Nicolas Lemmense. Stal se učitelem a varhaníkem v rodném městě. V roce 1871 byl jmenován varhaníkem v la Trinité  kostele v Paříži a tuto pozici zastával po dobu 30 let. Od té doby si Guilmant vybudoval kariéru jako virtuos, vystupoval na koncertech ve Spojených státech (byl prvním francouzským varhaníkem na turné) a v Kanadě, stejně jako v Evropě, velmi často návštěvoval Anglii. K jeho americkým úspěchům patří v roce 1904 série ne méně než 40 koncertů na největší varhany na světě v St. Louis, Philadelphia Wanamaker. Guilmant byl dokonalý a mimořádně plodný skladatel. Na rozdíl od Widora, který produkoval velké množství hudby ve všech hlavních žánrech, se Guilmant věnoval téměř výhradně dílům pro vlastní nástroje. Jeho varhanní tvorba zahrnuje: "L'organiste pratique", zveřejněné ve 12 dílech Osmnáct skladeb -  'Pièces Nouvelles"; a "L'Organiste liturgique", zveřejněné v 10 dílech. „Osm sonát pro varhany“ Guilmant koncipoval podle varhan Cavaillé-Coll La Trinité a proto mají symfonický  styl a formu, konkurují tak symfonické varhanní skladby Césara Francka a Varhanní symfonie Charles-Marie Widora.

Eugène Gigout (23. březen 1844 – 9. prosince 1925) byl francouzský varhaník a skladatel, který komponoval skladby pro jeho vlastní nástroj. Gigout se narodil v Nancy a zemřel v Paříži. Byl žákem Camille Saint-Saënse, působil jako varhaník kostela Saint-Augustin francouzského hlavního města po dobu 62 let. Byl proslulý jako učitel a varhaník, jako skladatel byl velmi plodný. Proslul také  jako improvizátor, založil vlastní hudební školu. Jeho synovcem byl Léon Boëllmann, francouzský hudební skladatel a varhaník. Kompozice  1890 – „10 pièces pour orgue“, mezi které patří proslulá Toccata h moll, která je nejznámější Gigoutovou skladbou, objevující se  často jako přídavek na varhanních recitálech. Další známou skladbou z „10 piéces pour orgue“, je Scherzo E dur. Jiným pozoruhodným dílem od Gigouta je „Grand chœur dialogué“, který pochází z roku 1881, a „Marche religieuse“.

 

Charles Camille Saint-Saëns ( 9 října 1835 – 16. prosince 1921) byl francouzský skladatel, varhaník, dirigent a klavírista éry romantismu. Proslavil se zejména pro známý „Karneval zvířat“, „Danse macabre“, „Samson a Dalila“ (opera), Klavírní koncert č. 2, Cellový koncert No. 1, „Havanaise“ a jeho symfonii č. 3 („Varhanní symfonie“). Saint-Saëns byl přítelem i nepřítelem některých z nejvýznamnějších hudebníků Evropy.

 

 

François-Clément Théodore Dubois (24. srpna 1837 – 11. června 1924) byl francouzský skladatel, varhaník a hudební pedagog. Théodore Dubois se narodil v Rosnay v Marne. Studoval nejprve u Louise Fanart (sbormistr v Reims katedrále) a později na Pařížské konzervatoři pod vedením Ambroise Thomase. V roce 1868 se stal sbormistrem v kostele Madeleine a v roce 1871 převzal místo od Césara Francka jako sbormistr v baziliky Sainte-Clotilde. V roce 1877 se Dubois vrátil do kostela Madeleine po významném Camille Saint-Saënsovi jako varhaník zpět. Od roku 1871 vyučoval na Pařížské konzervatoři. Dubois byl ředitelem konzervatoře od 1896-1905. Ačkoliv napsal mnoho duchovních děl, Dubois měl značné naděje na úspěšnou kariéru v operní tvorbě. Duboisovo dílo zahrnuje také balety, oratoria a tři symfonie. Jeho nejznámějším dílem je oratorium „Les sept paroles du Christ“ ("Sedm posledních slov Ježíše Krista" - 1867). Jeho Toccata in G pro varhany vznikla v roce 1889.

 

Louis Victor Jules Vierne (8. října 1870 – 2. června 1937) byl francouzský varhaník a skladatel. Louis Vierne se narodil v Poitiers ve Francii, byl téměř slepý díky vrozené chorobě, ale v raném věku bylo u něho objeveno nevšední nadání pro hudbu.

 

 Od roku 1892 Vierne působil jako asistent varhaník Charles-Marie Widora při kostele Saint-Sulpice v Paříži. Vierne se poté se stal hlavním varhaníkem katedrály Notre-Dame de Paris, kde toto místo zastával od roku 1900 až do své smrti v roce 1937. Vierne utrpěl cévní mozkovou příhodu nebo srdeční infarkt ( podle očitých svědků, zprávy se liší) přičemž jeho 1750tý varhanní recitál v Notre-Dame de Paris večer 2. června 1937 zemřel po provedení části z „'Triptyque'“, op 58.

 Vierne byl považován za jednoho z největších hudebních improvisátorů své generace. Jeho harmonie byla romanticky velmi bohatá, ale ne sentimentální jako u jeho předchůde Césara Francka Jeho dílo pro varhany mimojiné zahrnuje šest symfonií, 24 Fantastických kusů, (které zahrnuje jeho slavné „Westminsterské zvony“) Existuje také několik komorních děl, (např. sonáty pro housle a violoncello, Klavírní kvintet a smyčcový kvartet) vokální a sborové dílo a Symfonie a moll pro orchestr.

 

Lemmens Jacques-Nicolas  (3. ledna 1823 – 30. ledna 1881) byl varhaník a varhanní skladatel . Narodil se v Zoerle-Parwijs, poblíž Westerlo (Belgie). Lemmensi vzal vzor z François-Joseph Fétis, který vedl Lemmense jako hudebníka schopného obnovení varhanního umění v Belgii. Fétis ho poslal k Adolfu Friedrichu Hesse v Německu na studia hudby Johanna Sebastiana Bacha.V roce 1847 nastoupil Lemmens na Pařížskou konzervatoř. O rok později vydal své první dílo pro varhany -  "Deset improvizací v přísném stylu". V březnu 1849 byl jmenován učitelem varhan na královské konzervatoři v Brusel, ve věku pouze 26 let. Studovala u něho řada mladých hudebníků, včetně dvou významných Francouzů, Alexandre Guilmanta a Charles-Marie Widora. V roce 1852 ohromil publikum varhanními recitály v Saint Vincent de Paul, La Madeleine a sv Eustache v Paříži, se svou technikou. Zvláště důležitý byl jeho brilantní pedál. Zemřel v městě Zemst  (Belgie).

 

Albert Jean Charles-Marie Widor (21. února 1844 – 12. března 1937) byl francouzský varhaník, skladatel a pedagog. Widor se narodil v Lyonu, v rodině stavitelů varhan, zpočátku hudebníka otce François-Charlese Widora, titulárního varhaníka Saint-François-de od roku 1838 do roku 1889.

 

 

Marco Enrico Bossi (25. dubna 1861, Salò – 20. února 1925) byl italský varhaník, skladatel, improvizátor a pedagog. Bossi se narodil do rodiny hudebníků v Salò, město v provincii Brescia (Lombardie). Jeho otec, Pietro, byl varhaníkem v katedrále Salò. Získal hudební vzdělání na Liceo Musicale v Bologni a milánské konzervatoři podvedením Francesco Sangalli (klavír), Amilcare Ponchielli (skladba) a Polibio Fumagalli (varhany).V roce 1881 se Bossi stal ředitelem hudby a varhaníkem katedrály Como. O devět let později, byl jmenován jako profesor varhan a harmonie na konzervatoři v Neapoli. Během své kariéry se Bossi účastnil četného množství Mezinárodních varhanních recitálů, které mu přinesl seznámení s kolegy, jako byli César Franck, Marcel Dupré, Alexandre Guilmant, Camille Saint-Saëns, Charles M. Courboin a Karl Straube. Bossi nečekaně zemřel na moři při návratu ze Spojených států 20. února 1925 a byl pohřben v Como. Marco Enrico Bossi napsal více než 150 děl pro různé obsazení (orchestrální díla, pět oper, oratoria, sborová a komorní hudba, díla pro klavír a varhany). Jeho katalog skladeb je stále do značné míry neznámý, kromě svých varhanních skladeb.

 

Jakob Ludwig Felix Mendelssohn Bartholdy (3. února 1809, Hamburk – 4. listopadu 1847, Lipsko) byl jeden z nejvýznamnějších německých romantických hudebních skladatelů.

 

Mendelssohn byl mimo hudby také vzdělaný v umění, literatuře, jazycích a filozofii. Hovořil anglicky, italsky a latinsky a zajímal se o klasickou literaturu. Mendelssohn byl hluboce ovlivněn hudbou J. S. Bacha. Jeho prateta Sarah Levy, rozená Itzigová, byla žákyně Bachova syna Wilhelma Friedemanna Bacha a podporovala vdovu po jeho dalším synovi, Carlu Philippu Emanuelu Bachovi. Za svůj život nashromáždila mnoho Bachových rukopisů. Jeho hudbu, která na přelomu 18. a 19. století upadla do relativního zapomnění, velice obdivoval Mendelssohnův učitel Zelter. V roce 1829 v Berlíně Mendelssohn za Zelterova přispění nazkoušel a dirigoval Bachovy Matoušovy pašije. Mimořádný úspěch tohoto představení (prvního od Bachovy smrti v roce 1750) byl důležitým krokem ke vzkříšení Bachovy hudby v Německu i v celé Evropě.

Mendelssohn se také zajímal o hudbu Franze Schuberta. 21. března 1839, více než deset let po autorově smrti, dirigoval v Lipsku premiéru jeho osmé symfonie. V průběhu 19. století se objevily pokusy redukovat Mendelssohnův příspěvek evropské hudbě. Tři roky po jeho smrti vydal Richard Wagner pamflet Das Judenthum in der Musik, kde kritizoval židovské skladatele včetně Mendelssohna (v německé veřejnosti tehdy sklidil jen minimální ohlas, později byl využit za nacistického režimu – tehdy byl často zdůrazňován Mendelssohnův židovský původ, hraní jeho skladeb bylo zakazováno a jeho sochy bořeny).

 

Joseph Gabriel Rheinberger (17. března 1839 ve Vaduzu, Lichtenštejnsko - 25. listopadu 1901 v Mnichově) byl původem lichtenštejnský a později německý hudební skladatel, klavírista, varhaník a hudební pedagog z období hudebního romantismu. Již ve dvanácti letech se stal žákem mnichovské konzervatoře, kde také později působil i jako profesor varhanní hry a skladby. Jeho dílo patří k vrcholům německého hudebního romantismu a čítá okolo 200 opusů. Rheinberger těží z vlivů Johannese Brahmse a skladatelů z dřívějších dob, Franze Schuberta a Johanna Sebastiana Bacha. Byl také ovlivněn malířstvím a literaturou (zejména v angličtině a němčině).V roce 1877 byl jmenován dirigentem, zodpovědným za hudbu v královské kapli. Později získal čestný titul Ph.D. od Ludwig Maximilian univerzity v Mnichově. Jeho díla tvoří Requiem a Stabat Mater. Jeho další práce zahrnuje několik oper, symfonií, komorní hudbu a chorály. Dnes je připomínán pro jeho komplikované a náročné varhanní skladby, patří mezi ně dva koncerty, 20 sonát, 22 trií, 12 meditací, 24 fughett a 36 sólových skladeb.

 

 

Johann Baptist Joseph Maximilian Reger (Max Reger) (narozen 19. března 1873 – 11. května 1916 v Lipsku (Německo) byl německý skladatel, varhaník, klavírista a dirigent.

 

Reger se narodil v roce 1873 v horním Falcku. Byl nesmírně produktivní jako skladatel. V roce 1905 byl jmenován jako nástupce J. G. Rheinbergera na Akademii der Tonkunst, ale rok později odstoupil, kvůli neshodám na konzervativní fakultě. Při působení v Karlsruhe Reger v roce 1907 získal místo  univerzitního hudebního ředitele a profesora na královské konzervatoři v Lipsku. V roce 1908 opustil místo hudebního ředitele univerzity.

Velkého významu získal Reger především díky jeho dílům pro varhany. Reger využívá ve své tvorbě protestantské chorály, přičem mu inspirací byl Johann Sebastian Bach, kterého uchovával ve veliké úctě. Reger využívá barokní formy a rozvíjí jej v romantickém duchu. Kromě toho Reger využívá  "chromatickou polyfonii". Jeho skladby nesou extrémní nároky na hráče po stránce pochopení kontrapunktu i technického zvládnutí a nastudování jeho skladeb. Nicméně jeho skladby revidoval a premiéroval Regerův blízký přítel a vynikající varhaník Karl Straube. M. Reger zemřel na selhání srdce v květnu 1916.

Phantasie und Fuge über  B. A. C. H op.46  (1900) věnoval Dr. J. Rheinbergrovi.

 

 

 

Robert Schumann (8. června 1810, Zwickau - 29. července 1856, Endenich) byl jeden z nejuznávanějších hudebních skladatelů 19. století. Je předním autorem polyfonní tvorby 19. století, neboť ve vedení vícehlasu výrazně vyniká.

 

 

 

Ferenc (též Franz) Liszt (22. října 1811 (německy) Raiding / (maďarsky) Doborján, tehdy Uhersko, dnes Rakousko – 31. července 1886 Bayreuth, Německo) byl rakousko-uherský klavírní virtuóz a hudební skladatel.

 

Liszt byl jeden z nejznámějších klavírních virtuózů své doby a jeden z nejproduktivnějších hudebních skladatelů 19. století. V průběhu své skladatelské činnosti komponoval v různých stylech. Nejprve patřil mezi hlavní představitele romantismu. Svými symfonickými básněmi byl jedním z průkopníků programatické hudby. Jeho hlavní díla patří do tzv. novoněmeckého hudebního stylu. Liszt po sobě zanechal velmi rozsáhlé dílo, z něhož velká část je dosud živá a hraje se na koncertech. V mládí komponoval převážně pro klavír, po roce 1848 se zabýval spíše orchestrální tvorbou a ve stáří komponoval duchovní skladby. Liszt byl tvůrcem mnoha technických inovací v klavírní hře. Mnohé jeho skladby patří mezi nejnáročnější v klavírním repertoáru. Často používal ve svých dílech tematické obměny podobné variacím nebo pozdějšímu leitmotivu Richarda Wagnera. Je též brán jako tvůrce symfonické básně. Jeho první symfonická báseň se jmenuje Co slyšíme na horách. Styl jeho hry byl na svou dobu velmi převratný. Zatímco všichni dřívější klavíristé i jeho současníci, jako například Felix Mendelssohn-Bartholdy, hráli s rukama při klávesách a bez zbytečných pohybů, on ze svých koncertů udělal téměř divadelní představení. Začal nedbalou poklonou, zasedl ke klavíru a s rozmachem udeřil do nástroje. Mnoho klavíristů jeho stylem opovrhovalo, žádný ovšem nemohl popřít, že jeho virtuozita byla mimořádná a jeho muzikální cítění geniální. Jeho hudební talent je považován za jeden z největších v dějinách. Při svých koncertních cestách skládal také virtuózní transkripce na motivy jiných skladatelů. Tyto skladby však mají spíše historickou hodnotu. V pozdějším věku Liszt více experimentoval. Od stylu jeho předchozí tvorby se velmi odchylovaly například Atonální bagatela nebo skladba Nuages Gris (Šedé mraky).

 

 

 

Sigfrid Karg-Elert (21. listopadu 1877 – 9. dubna 1933) byl německý skladatel značné proslulosti v počátku dvacátého století, nejvíce byl znám díky tvorbě pro varhany a harmonium.  Usadil se v Lipsku v roce 1882, kde Siegfried získal své první hudební vzdělání a soukromé hodiny klavíru. Na setkání skladatelů v Lipsku, představil své první pokusy o skladbu. Získal stipendium na konzervatoři v Lipsku. Od srpna 1901 do září 1902 působil jako učitel klavíru v Magdeburku. Po návratu do Lipska, se začal věnovat kompozici, především pro klavír (po vzoru Edvarda Griega, kterého velmi obdivoval). V roce 1904 berlínské nakladatelství Carl Simon, vydalo jeho skladby pro harmonium. Od té doby až do své smrti vytvořil jednu z nejvýznamnějších a rozsáhlých katalogů původních děl pro tento nástroj. Povzbuzen varhaníkem Paul Homeyerem, přepracoval několik ze svých skladeb pro varhany. V této době vznikl op. 66, „Chorální improvizace“ op. 65 v roce 1909. Během první světové války zastával místo plukovního hudebníka, Karg Elert byl jmenován učitelem hudební teorie a skladby na konzervatoři v Lipsku v 1919. Díla obdivovali mimo Německo, zejména v Anglii (V Londýně se koná desetidenní festival na jeho počest v roce 1930) a v USA, v Německu bylo jeho dílo téměř zcela neznámé. Na jaře roku 1932, se projevila zákeřná nemoc při koncertním turné v Americe. Po svém návratu do Lipska jeho zdravotní stav začal rychle zhoršovat. Zemřel v dubnu 1933, pouze ve věku 55 let. Jeho hrob je v Südfriedhofu v Lipsku. Jeho dílo po druhé sv, válece upadlo v zapomění a k novému oživení došlo až po roce 1970. Dnes je jeho dílo pro varhany velmi uznávané. Významné vlivy v jeho skadbách najdeme od skladatelů Johanna Sebastiana Bacha (často používal motiv B.A.C.H. k Bachově cti), Edvarda Griega, Claude Debussyho, Maxe Regera, Aleksandra Scriabina a vlivná je i ranná tvorba Arnolda Schönberga. Obecně řečeno, jeho hudební styl lze charakterizovat jako pozdně romantický s impresionistickými a expresionistickými tendencemi.

"Chorální improvizace" op. 65 obsahuje díla v různých hudebních formách i stylech. Phantasie na chorál "Ein feste Burg ist unser Gott" (47) je napsána v kompozičním stylu M. Regera. Pastorale "Gott des Himmels und der Erden." (35) je podle Karg - Elerta velmi delikátní záležitostí ve smyslu zpěvnosti melodie a harmonického rozložení. Je to velmi krásná a líbivá skladba.

Cyklus "33 Portraits" op. 101, autor napsal ve stylu vybraných skladatelů různých stylových období i současníků původně pro harmonium - "Lobet den Herren mit Pauken und Zimbeln schön.", Nr. 5 (1913/1923) "Festliche musik alla Händel" ("Ein Siegesgesang Israels") je napsáno ve stylu tvorby G. F. Händela.   

 

Motiv  B. A. C. H

Čtyři písmena, které tvoří jméno Bach, vyvíjela přitažlivost v průběhu 200 let na skladatele, kteří toto téma citovali nesčetněkrát. Tento motiv znamená úctu jména i autora samého, Johanna Sebastiana Bacha, někteří autoři dávali tomuto motivu téměř tajemný smysl. Samotný Bachův vlastní autorský podpis najdeme i v jeho nedokončeném díle "Umění fugy".

Všeobecně se zpracování jednoho tématu rytmicky i melodicky lišilo v různých formách. Bachovo zpracování fugy na B - A - C – H, bylo vnímáno pravděpodobně jako jeho podpis pod jeho celý bohatý život, poměrně skromného středověkého umělce. Bohužel dílo zůstalo nedokončeno a tím podpořilo i snahu o jeho další zpracování a dokončení.

Období 19. století přináší novou  poctu J. S. Bachovi, která byla téměř posvátně uctívána. R. Schumann, německý romantik vytvořil hudební památku v cyklu „Šest fug na B- A – C - H“op. 60. Jsou jediným Schumannovým polyfonním dílem pro varhany, dílo je ale více inspirováno klavírním duchem. V každém z šesti kusů zpracovává téma jiným způsobem.

Franz Liszt komponuje jen několik let po Schumannovi dílo „Preludium a Fuga na B – A – C - H“. Rovněž dílo komponuje pro varhany po Bachově vzoru jako Schumann a je vnímáno klavírním pojetím i temperamentní klavírní technikou. Po zvukové stránce téměř impresionisticky nakládal s virtuozitou a bohatostí barev. Basso ostinato v pedálu se zmenšenými septakordy v řetězci nad pedálem umocňují silné zvukové bloky. Téma je již od úvodu zpracováno v chromatické harmonické sekvenci. Krátce před koncem fugy v závěru, která přeruší "ff" varhan do "pp" . Dává tématu téměř mystické světlo. Lisztovo Preludium a Fuga na téma B-A-C-H je kompozice, která je plná hybnosti a vášně, kterou často skladatelé romantismu využívali ve svých klavírních dílech.

Po těchto významných dílech Schumanna a Liszta z poloviny 19. je výrazně zájem o toto téma oslaben. Pouze na konci století v roce 1900 projevil mladý Max Reger  důstojným výrazem úctu J. S. Bachovi ve svém velkém díle Phatasie und Fuga über B-A-C-H. 46, pro varhany. To je nejúctyhodnější dílo všech dob na toto téma v 19. století. Reger, již v této době měl za sebou velkou tvůrčí řadu epochálních varhanních děl, ale ve Fantasii über B – A – C – H, nacházíme autorův tvůrčí vrchol. Používá zde jiné výrazové prostředky než Schumann a Liszt. Se svými výrazovými prostředky pracoval nad hranice možného. Reger byl ovlivněn německými varhanami z období J. S. Bacha, ale tvůrčí idea je koncipována pro koncertní varhany, vybavené všemi romantickými registračními možnostmi z konce devatenáctého století, v níž byla možnost zvýšení tuhosti zvuku varhan. Phantasie und Fuge über  B. A. C. H op.46  (1900) věnoval Dr. J. Rheinbergrovi. Pro Regera byl J. S. Bach otcem veškeré hudby a insignie jeho jména najdeme epressis verbis v této skladbě na více či méně skrytých místech. „B. A. C. H." – počátek a konec veškeré hudby, vyjadřuje Regerovu hlubokou úctu k J. S. Bachovi. Tento opus patří mezi autorova nejobtížnější díla. Varhanní barevnost zvuku přináší již  orchestrální podobu. Reger napsal dílo v jeho rozkvětu a dramatičnosti doby v oddanosti Rheinbergererovi, "Panu tajnému radovi Prof. Dr. Josefu Rheinbergererovi ve zvláštní úctě“. Max Reger je velmi uznávaným německým autorem pro varhany od dob J. S. Bacha. Ve tvorbě vědomě napodoboval titana baroka, kdy používal velké luteránské chorály jako inspiraci, ikdyž Reger byl katolík.

Reger stále převyšuje klasickou harmonii s kterou pracuje Liszt. Phantasie über B- A – C- H začíná harmonicky zahuštěnými akordy, které i tempově dramatizují svůj a autorův důvod. Zazní obrovské, téměř dusivé akordy s významným dozvukovým efektem varhan. Celá skladba na B-A-C-H, nenechává posluchače v rozjímání, urychluje práci s tématem v náhlých chromatických sekvencích a zvukových gradacích a změnách. V celé Phantasii pracuje pouze s jedním tématem a melancholickými chorálními pasážemi.   

 Fuga začíná attaca  - ihned po provedení Phantasie. Je to dvojitá fuga. Autor v úvodním „pp“ začne pracovat s tématem dlouhou dobu v této zvukové ploše a dynamicky i artikulačně uvádí druhé výrazné téma, které postupně graduje a zrychluje k majestátnosti Phantasie. V CODĚ Reger využívá opět úvod Phantasie a kombinuje se stále s druhým tématem fugy. V sekvenci dochází k impozantnímu závěru celého díla.

Také mimo Německo byla tvorba skladeb na B-A-C-H velmi produktivní. Wilhelm Middelschulte v Chicagu napsal Kanonické fantazie na B-A-C-H. Albert Roussel v roce 1932 napsal“ Hommage á J. S. Bach“ – Preludium a Fuga pro klavír- ve stejné době, mimochodem, bez ohledu na toto dílo vytvořil Arthur Honneger „Prélude, Arioso et Fughette“ na jméno Bach, ve dvou verzích, a to jak pro klavír, tak pro smyčcový orchestr.
 

 

Robert Jan Nepomuk Führer (2. června 1807, Praha – 28. listopadu 1861, Vídeň) byl český varhaník a hudební skladatel.

 

Od dětství byl žákem skladatele Jana Augusta Vitáska. V deseti letech začal zpívat v chlapeckém sboru katedrály sv. Víta, kde byl jeho učitel kapelníkem. V šestnácti letech byl již v katedrále výpomocným varhaníkem a v roce 1826 se stal řádným druhým varhaníkem. Od roku 1829 byl varhaníkem Strahovského kláštera, ale v katedrále sv. Víta zůstal zastupujícím kapelníkem. Po založení pražské varhanické školy v roce 1830 se stal jedním z jejích prvních učitelů. Když 7. prosince 1839 Vitásek zemřel, nastoupil Führer na jeho místo kapelníka u sv. Víta. Führer byl velice plodným skladatelem. Napsal celkem asi 400 skladeb, v naprosté většině určených pro chrámové potřeby. Vycházel z díla Wolfganga Amadea Mozarta, ale později jej silně ovlivnil romantismus. Pro své lyrické založení měl k němu velmi blízko. Přestože cyrilská reforma církevní hudby Führerovo dílo odmítala, u posluchačů se stalo velmi oblíbeným a jeho díla se hrála a dodnes hrají nejen u nás, ale i v celé oblasti střední Evropy. Mnoho jeho skladeb vyšlo i tiskem vPraze, Mnichově, ve Vídni aj. Nejdůležitější skladby pocházejí převážně z doby jeho pražského působení. Některé z nich byly poctěny cenou Spolku přátel církevní hudby. Vedle skladatelské činnosti napsal i několik hudebně-teoretických spisů. Rozsáhlý soupis díla pořídil Hrabě Bohuslav z Kolowrat a i s notovými ukázkami byl publikován v časopise Cyril v ročnících 1912 a 1913 (viz Literatura). Odtud je převzat následující seznam. Byly provedeny pravopisné terminologické úpravy.

 

Franz Schmidt (22. prosince 1874, Bratislava – 11. února 1939, Vídeň) byl rakouský violoncellista, klavírista, hudební skladatel a pedagog.

 

 

František Musil (5. listopadu 1852, Praha – 28. listopadu 1908, Brno) byl český hudební skladatel, varhaník a hudební pedagog.

 

Narodil se v rodině důstojníka rakouské armády a vystudoval reálné gymnázium na Malé Straně. Poté se věnoval studiu hudby a hry na klavír, housle a varhany. Od roku 1868 působil jako varhaník nejprve v kostele sv. Haštala, poté krátce v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a od roku 1870 v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně, kde se později stal také ředitelem kůru. Napsal řadu duchovních i jiných skladeb, z nichž však bylo zveřejněna jen malá část. Podílel se také na kancionálu Cesta k věčné spáse, pro který napsal melodie ke 44 písním a zharmonizoval 350 nápěvů. Byl pohřben na brněnském ústředním hřbitově.

 

Vojtěch Adalbert Říhovský (pseudonym V. Ř. Dubský) (21. dubna 1871, Dub nad Moravou - 15. září 1950, Praha) byl významný český hudebník a hudební skladatel. Proslul zejména v oblasti chrámové hudby. Narodil se v Dubu nad Moravou (okres Olomouc) v hudební rodině. Jeho otec i dědeček byli učitelé a ředitelé kůru v místním poutním chrámu Očišťování Panny Marie. Po studiích na německém reálném gymnáziu ve Šternberku a v Olomouci odešel do Prahy na C. a k. českou vysokou školu technickou. Technická studia však nebyla pro hudebně nadaného studenta příliš přitažlivá a proto přešel na Varhanickou školu, ze které odešel v roce 1889 (těsně před jejím sloučením s Konzervatoří). Z těchto let se také datují jeho první skladbyV roce 1914 získal místo ředitele kůru v chrámu Sv. Ludmily v Praze-Vinohradech. Stejně jako v Chrudimi i v Praze se věnoval mnoha dalším hudebním aktivitám. Mimo jiné byl sbormistrem Arcibiskupského semináře a účastnil se činnosti Obecné jednoty cyrilské v Praze. Těžiště jeho díla spočívá v chrámových skladbách, které jsou dodnes uváděny. Během svého života zkomponoval 27 mší na latinský text, Mimo chrámovou hudbu komponoval zejména pro klavír a sborové skladby. Velmi populární byly jeho sbírky instruktivních skladeb pro klavír, varhany, housle a malé komorní soubory.

 

 

Eduard Tregler (5. ledna 1868, Louny – 6. srpna 1932, Bystřice pod Hostýnem) byl český varhaník, hudební skladatel a pedagog.

 

Základy hudebního vzdělání získal u svého otce, který byl nadšeným klavíristou samoukem. Postavil si dokonce vlastní klavír. Dálšími učiteli byli Vojtěch Švácha a místní varhaník Josef Vejšický. V roce 1883 se stal studentem Varhanické škole v Praze. Studoval hru na varhany a skladbu u Františka Skuherského, Františka Blažka a Josefa Kličky. Po absolvování školy ještě pokračoval na Pražské konzervatoři studiem hry na klavír u Jindřicha Káana. V roce 1889 se stal Tregler varhaníkem a později i ředitelem kůru dominikánském kostele sv. Jiljí v Praze. Chrám měl v té době vynikající sbor a Tregler pro něj v letech 1892–1895 zkomponoval sedm mší. V Praze se aktivně účastnil hudebního života města. Byl blízkým přítelem Antonína Dvořáka a o velikonocích roku 1895 uvedl s velkým úspěchem jeho Stabat Mater v kostele sv. Jakuba Většího na Starém Městě. V roce 1897 zvítězil v konkurzu na místo dvorního varhaníka v Drážďanech. Po třech letech se však vrátil do Prahy, neboť (podle vlastního vyjádření) „bylo teskno mezi Němci“. Stal se ředitelem kůru v kostele sv. Václava v Praze na Smíchově. Kromě toho vyučoval v hudebním ústavu Dvořákeum, který v roce 1904 spolu s Antonínem Heřmanem založil. Vedle chrámové hudby se věnoval intensivně i světské komorní hudbě. Jako sólový klavírista, či ve spolupráci s Heroldovým smyčcovým kvartetem., podnikl řadu zahraničních koncertních turné. Vystupoval ve Vídni, v Lipsku, Berlíně a v mnoha městech Ruska a jihu Evropy. V roce 1913 zvítězil v konkurzu na místo profesora na varhanické škole v Brně, kterou řídil Leoš Janáček. Z finančních důvodů se však po krátkém působení v Brně vrátil do Loun jako ředitel kůru v chrámu sv. Mikuláše. V roce 1916 se však opět do Brna vrátil. Vyučoval hru na varhany, obligátní klavír a harmonii. Působil jako dirigent v brněnském Orchestrálním sdružení a jako předseda Státní zkušební komise. Pokračoval také v koncertní činnosti. V Brně již zůstal až do své smrti v roce 1932. Je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně.

 

Antonín Leopold Dvořák (8. září 1841 Nelahozeves – 1. května 1904 Praha) byl jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob a je světově nejproslulejším a nejhranějším českým skladatelem vůbec.

 

Otec původně pro syna rovněž plánoval práci řezníka. V letech 1853–1856 mladý Antonín pobýval ve Zlonicích, kde se ho ujal místní učitel a varhaník Antonín Liehmann. Antonín se u Liehmanna učil hudební teorii, hrát na housle, klavír a varhany, přičemž z něho vyrostl hudebník světového významu.

 

 

Josef Suk starší (4. ledna 1874 Křečovice – 29. května 1935 Benešov) byl český skladatel, houslista a pedagog, žák a zeť Antonína Dvořáka. Byl velkým lyrikem české hudby na přelomu pozdního romantismu a moderny 20. stol. Spolu s V. Novákem byl nejvýraznějším představitelem Dvořákovy kompoziční školy a jedním ze zakladatelů české hudební moderny.V tvůrčím období po roce 1904 vzniká  cyklus mužských sborů a menší příležitostná díla, především pak oblíbený vlastenecký triptych Meditace na chorál Sv. Václave, Legenda o mrtvých vítězích a pochod V nový život, v nichž volí Suk prostší výraz k dosažení snadněji přístupného efektu.

 

 

 

            SVĚTOVÁ VARHANNÍ LITERATURA 20. STOLETÍ.

 

 

 

Marcel Dupré (3. května 1886 – 30. května 1971) byl francouzský varhaník, klavírista, hudební skladatel a pedagog. Marcel Dupré se narodil v Rouen (Normandie, Francie) v hudební rodině. Jeho otec Albert Dupré byl varhaníkem v Rouen a přítel Aristide Cavaillé-Colla, který mu postavil varhany v rodinném domku, když Marcelu bylo 14 let. Vstoupil na pařížskou konzervatoř v roce 1904, kde studoval u Louis Diémera a Lazare Lévyho (klavír), u Alexandre Guilmanta a Louis Vierna (varhany), Charles-Marie Widora (kompozice). V roce 1914 Dupré získal Grand Prix de Rome za kompozici svého díla „Psyché“. V roce 1926 byl jmenován profesorem varhanní hry a improvizace na Pařížské konzervatoři až do roku 1954. Jako skladatel vytvořil rozsáhlé dílo s 65ti opusy a také poněm zůstaly dvě generace známých varhaníků, jako např. Jehan Alain a Marie-Claire Alainová, Jean-Marie Beaudet, Pierre Cochereau, Jeanne Demessieux, Rolande Falcinelli, Jean-Jacques Grunenwald, Jean Guillou, Jean Langlais, Carl Weinrich a Olivier Messiaen. Kromě několika drobných děl vzniklo např. 79 chorálů op. 28. Dupré klade od mírně obtížných technických požadavků po téměř nemožné (např., Évocation op. 37, Suite, op. 39, Deux Esquisses op. 41, Visione op. 44). Jeho nejčastěji hrané skladby nesou prvky ranných kompozičních let. V této době napsal „Tři preludia a fugy“, op. 7 (1914), první a třetí z preludií (zejména g moll s neobyčejně rychlým tempem a pedálovými akordy). V mnoha ohledech Dupré je vnímán jako "Paganini" varhanní hry, přispěl značně k rozvoji techniky, (a to jak v jeho varhanní hudbě tak  i jeho pedagogickém díle).  Jeho další úspěšná díla „Chemin de la Croix“, „Preludia a fugy“, a „Cortège et Litanie“- vznikly původně pro orchestr a autor jej sám přepsal pro varhany. Napsal také Metodiku pro varhany (1927), 2 pojednání o varhanní improvizaci (1926 až 1937) a knihy o harmonické analýze (1936), kontrapunktu (1938), fuze (1938) , dále o doprovodu a gregoriánském chorálu (1937), eseje o stavbě varhan, akustice a filozofii hudby. Jako improvizátor Dupré patřil mezi nejvýznačnější během dvacátého století.

 

Astor Pantaleón Piazzolla  (11. března 1921 Mar del Plata, Argentina − 4. července 1992 Buenos Aires, Argentina) byl argentinský hudební skladatel a hráč na bandoneon. V roce 1925 se s rodiči přestěhoval do New Yorku a o jedenáct let později se opět vrátil do rodného města. Mimo několika desítek alb, která vydal pod svým jménem, spolupracoval například s Gary Burtonem, Gerry Mulliganem nebo Lalo Schifrinem a složil hudbu k řadě filmům. V roce 1991 nahrál album s Kronos Quartetem. Po skvělé skladatelské činnosti utrpěl infarkt v roce 1973 a ve stejném roce se přestěhoval do Itálie, kde začal podnikat sérii nahrávek, které zahrnovaly období posledních pěti let. Hudební nakladatel Aldo Pagani, nabídl Piazzollovi 15letou smlouvu v Římě nahrávat jeho kompozice. Jeho slavné dílo Libertango bylo vytvořeno v Miláně  v květnu 1974. Další díla např. „Tango nuevo“, které je kompozičně odlišné od tradičního argentinského tanga, nese prvky jazzu, použití rozšířené harmonie a disonance.

 

 

       ČESKÁ VARHANNÍ LITERATURA 20. STOLETÍ.

 

Bedřich Antonín Wiedermann (10. listopadu 1883 Ivanovice na Hané – 5. listopadu 1951 Praha) byl varhanní virtuos, hudební pedagog a skladatel.

 

Vyučoval varhanní hru na konzervatoři v Praze (1917–44), krátce také na její mistrovské škole (1945–46), v roce 1946 byl jmenován profesorem Akademie múzických umění v Praze. Mezi jeho žáky patřili Josef Černocký, Bedřich Janáček, Jan Bedřich Krajs, Jiří Reinberger, Jiří Ropek, Emil Vacek a Milan Šlechta. Je zakladatelem novodobé české varhanní pedagogiky, ve výuce se snažil o inovativní přístup, kladl mimo jiné důraz na uvědomování rozdílů mezi klavírní a varhanní hrou. Jako varhaník koncertoval často v Praze i mimo ni, v pražském klášteře Emauzy založil tradici pravidelných varhanních vystoupení, pořádal také nedělní matiné ve Smetanově síni pražského Obecního domu (jednou měsíčně v letech 1920–32), další cyklus pravidelných koncertů organizoval od čtyřicátých let v basilice sv. Jakuba na Starém Městě pražském (varhany v tomto chrámu byly v letech 1940–41 přestavěny podle jeho návrhu). Těžiště jeho rozsáhlého skladatelského díla (přes 300 skladeb) leží v hudbě varhanní (přes 80 kompozic) a vokální (množství chrámových děl, sborů zejména na duchovní texty, písní, osm kantát). Většina děl zůstala dosud nevydána, rukopisy a autorizované opisy (více než 330 notových zápisů) jsou k dispozici v Českém muzeu hudby v Praze, další rukopisy jsou uloženy v soukromých sbírkách. Část jeho varhanního díla vyšla ve sbornících (B. A. Wiedermann: Tři chorálové předehry, Praha 1944; B. A. Wiedermann: Tři skladby (ed. Jiří Reinberger), Praha 1951; B. A. Wiedermann: Composizioni per organo (ed. Jiří Ropek), Praha 1984; B. A. Wiedermann: Varhanní skladby (ed. Josef Popelka), Praha 2007).

 

Jiří Ropek (1. červen 1922 - 21. června 2005) byl český varhaník a skladatel.

Jiří Ropek byl varhaníkem u sv. Jakuba v Praze, nastoupil tam po svém učiteli Bedřichu Antonínu Wiedermannovi v roce 1950. Na Ropkovy "Varhanní hodinky" - varhanní recitály chodily v době komunismu do kostela stovky lidí. Komunističtí strážci ideologie ho tolerovali, ale velice hlídali.

Na varhany se u něj učili mj. Michael Kocáb nebo jazzový hudebník Milan Svoboda.

Ropek byl také prvním varhaníkem,který koncertoval v londýnské síni Royal Festival Hall. Roku 1968 zahajoval kulturní část Opympiády v Mexiku. V roce 1995 obdržel, jako první umělec z Východu, diplom čestného člena britské Královské varhanické koleje - Royal College of Organists.

---